Včera už od rána jsem “věděl”, že to večer dám. Vloni v květnu jsem běžel svůj sedmý půlmaraton v čase 2:19:39 a na dlouho se stal mým osobním rekordem. Od té doby jsem uběhl dalších sedm půlmaratonů (čtyři z toho teď v lednu), ale všechny v horším čase. Včera mě čekal můj patnáctý a já věděl, že se pokusím o osobák. Nejsem žádný běžec, který řekne, že se jde trochu vyklusat a dá padesát kilometrů v tempu 4:40. Já jsem docela rád, když v takovém tempu dám jeden jediný. Jsem běžec, co je šťastnej jak blecha, když dá desítku pod hodinu. Pokořit svůj loňský osobák není pro mě jen tak. Mám v živé paměti to úsilí, které mě to stálo. Je jasné, že se to musí naplánovat. Co mi je hned jasný, i když by to bylo krásný, že útok na dvojhodinovou hranici je zcela mimo mé současné schopnosti. Už vím, že tempo 6:10 jsem schopný udržet patnáct kilometrů a pak prostě chcípnu. A to nechci, to je jasný. Takže kompromis zněl: běžet prvních deset kilometrů tempem 6:10 a pak zpomalit na 6:20 a pokusit se...

Plán byl jasný. Sobota a neděle 24. a 25. února dva delší běhy. Den volna a v úterý další delší běh trochu relaxační. Pak den volna a ve čtvrtek a v pátek 1.a 2. března zase dva delší běhy. Trochu mě v hlavě strašil plán, zaběhnout každý ten běh o kousek dál. A tak jsem šel na to. Sobota 24. února večer v šest vybíhám. Tempem se držím hodně zpátky, abych se nezmordoval hned prvním během. Trať jsem zvolil tu nejčastější a nejvyběhanější. Je skoro po rovině (i když jsem na Vysočině, že jo). Výsledná vzdálenost byla dána výběrem této trasy a to 12 km. Nic převratného. Průměrné tempo 7:30, teplota -9°C. Druhý den neděle 25. února. Opět večer v šest. Tentokrát volím výběh ven z města. Hurá do kopců. Volím známou trasu kolem Staré plovárny, Pančavu do Ráje a Rančířova. Neodbočuji na Okrouhlík, protože to by už bylo pro dnešek moc. Běželo se fajn, jen jsem trochu polevil v tempu, což bylo dáno druhým delším během v rozpětí 24 hodin, ale taky zvolenou trasou, kde vlastně kromě začátku neexis...